Dragana Živanović (1983) se zařadila mezi výrazné mladé autorky především svým obrazovým diplomovým souborem s motivy kulturistů. Námět svalovce má v případě obrazů Živanović vedle kritického zaměření na aktuální a společensky akcentovaný pseudosymbol a jeho používání v komerční sféře také svůj důležitý historický a genealogický předobraz. Je jím původní představa antického atleta, symbolu úspěchu, tělesné zdatnosti a fyzické dokonalosti.
Dnešní kulturista personifikující vedle zbytnělého ega také proklamativní sílu a její ventil (Marte) je zde konfrontován s kulturním, zklidňujícím a sjednocujícím prostředím v podobě voleného krajinného rámce (Arte). Vztah a stupeň provázanosti nebo naopak odlišení figury a pozadí referuje o proměnlivých vstupech do voleného tématu. Obraz je řečeno s autorkou budován „inženýrsky“, racionálně, s rozmyslem a s odstupem. Z našepsovaného, vypolstrovaného a pomalovaného plátna vzniká závěsný produkt definovaný plochou, prostorem, někde i rámem. Jednou je „nepatřičnou“ sondou do formálně sevřeného temnosvitného manýrismu, jindy parafrázuje ideál přírodního romantismu, křesťanskou ikonografii (mandorla), výrobní porcelánovou dekoraci, nebo plážový suvenýr (motiv západu slunce na osuškách). Svou povahou má artefakt nejblíže k reliéfu. Forma navozuje dojem prototypu pro stylový výrobek, něčeho, co lze výrobně reprodukovat a šířit do světa v opakovaných sériích. Pojem „reprodukce“ je tu vůbec na místě. Jednak s ní autorka pracuje přímo – krajinky v pozadí jsou volně citovány z konkrétních „reprodukcí“ historických obrazů (Dobré jitro, pane Sanforde!), jednak k ní odkazuje nepřímo prostřednictvím kulturisty jako naklonovaného, zmnoženého prefabrikátu. Z figury se stává sériově reprodukovaná figurka.
Tematizování umělého střetu mezi „kulturistou“ a „prostředím“ se autorka věnuje od konce roku 2007, kdy začala pracovat na své zmíněné diplomové práci (2007-08). Obrazový soubor dnes čítá celkem dvanáct děl. Předcházel jim cyklus metalistů, v mnohém rozporných vyznavačů tvrdé hudby, kde si Živanović vyzkoušela některé výrazové postupy, které nyní plně zhodnotila. Především jde o rozvinutí plastického tvaru v kombinaci s malířkou iluzí a s prostřídáním přejatých malířských stylů. Obraz se stává populárním předmětem, jenž si interpretačně pohrává s několika významovými rovinami najednou. Zatímco prvoplánová rovina obrazu může komunikovat se širokou cílovou skupinou diváků, druhá, závažnější rovina podrývá onu první a její čtení je omezeno na určitý zkušenostní potenciál vnímatele. Klade na něho jisté dekódovací nároky. Příkladem může být klišé genderu. Svaly na obrazech místy připomínají zmuchlané mozkové ganglie. Ironie cílená vůči samolibým mužským monstrům (Narcis) je asi v pořádku (i když kulturistika není jen doménou mužů), v pozadí lze ale objevit jakési chimérické pochopení. Je to touha po dokonalosti, co obsahově propojuje donekonečna reprodukované romantické krajinky s předimenzovaným, veskrze uměle vypěstěným pseudoatletem? Proč muži věnují tolik času a energie na nepřirozenou deformaci své tělesné schránky a proč se ženy obklopují romantickými krajinkami plnými vodních tišin a klidných remízků? Že by byl kritický pohled vržen opravdu tímto směrem? Vždyť součástí samotného umění byly odjakživa ambice směřující k něčemu, co přesahuje tvůrce a jeho banální prostředí, co není běžné, fádní, nudné, co transcenduje všednost a co formuje okolní prostředí k „lepšímu“. A často byly v minulosti zmíněné ambice za tuto svou zpupnost potrestány, deklasovány a zesměšněny, nebo se samy překultivovaly do dekadentních parametrů a zahynuly na úbytě. Krajina i atlet jakoby tu ztrácely pevné obrysy a tím jistotu výpovědi. Vymkly se z měřítek.
Dragana Živanović, zdá se, sleduje jasný cíl. Usiluje o rozkrytí zažitých schémat a klišé ve vnímání figurálního obrazu skrze zavedený a neustále, na komerční bázi funkční romantizující balast. Zaměřuje svou pozornost na bod zlomu, kde se křivka individuální vitality plynoucí z důvěry v nějaké platné nadčasové ideály láme prudce dolů, nebo zcela ztrácí směr či vlastní kontrolu směřování. Autorka podrobuje průzkumu momenty, kdy se náhle tyto „vzdušné zámky“ začnou rozpadat, tříštit, bytnět a karikovat. Kdy imaginace neřízeným způsobem mutuje a rozkládá lidskou zkušenost na prvočinitele a ze známých znaků, symbolů a atributů vytváří prefabrikované zmetky a monstra. Najednou nic nefunguje jako dřív. Ranní svítání stejně jako západ slunce se proměňují v kýč. Atlet, tradiční evropský symbol dokonalosti a harmonie, se přetváří v odpudivé sebezahleděné nafouklé monstrum. Ve výsledném obraze se konfrontují přetavené, zhroucené, rozpuštěné symboly s rozmělněnými kulisami lživého rámce – směšný, komercí prolezlý titán, komorní hrdina posilovny, ve vyčpělém, nostalgicky vybledlém loubí zahrádkářské kolonie. Sentiment, cynický úšklebek i zoufalství.
Ale pro někoho může zůstat směrodatný obrazový povrch se svým leskem, s demonstrací „zdravé síly“ a narcisistním sebeobdivem, který láká k sebeprojekci. Je to ono „štěstí nevědomí“, kterého využívá konzumní systém k chrlení produktů z továrny na sny? Jakoby se tu obraz zhlížel se zálibou sám v sobě. I zde lze nalézt autorčiny vysunuté kritické drápky.
Znamená to ale opravdu, že tudy, přes laguny romantismu, cesta nevede? Třeba se jedná o pouhý paušální odsudek. Možná stačí příslušné tužby a cíle uchopit jinými nástroji. Převrstvit strukturu vnímání, vyvarovat se rušivých a vyprázdněných elementů, vytvarovat si jiné, anebo si prostě zcela klidně a přirozeně kráčet tam, kam se člověku chce a ono to začne přicházet samo. Tuto opakující se zkušenost je třeba znovu a dokola připomínat. Vše je otázkou volby. Dragana Živanović svou nastoupenou cestu kontroluje a řeší paralelně dvojím způsobem: uměním a zápasem. Uměním rozkládá stará klišé a zápasem získává nové formy navázané na jazyk populární kultury, čímž obraz opět sociálně ukotvuje. V tomto “ukotvení“ je už ale zaseta diverzní složka v podobě ambivalence a potměšilosti, jejichž přítomnost je nutná proto, aby umění zůstalo dynamické, pokračovalo ve svém směřování, aby nezatuhlo a nezdegenerovalo v pouhou obchodovatelnou imitaci, prázdnou lež a tedy vtírající se, všudypřítomný kýč.
Petr Vaňous, Praha, únor – březen 2010